Do zanedbaného klášterního hospodářského dvora při Hladové zdi vtrhla těžká technika,
neboť kdosi moudrý zde povolil už před deseti lety výstavbu hotelu s
podzemním parkovištěm. Je nepochopitelné, že tento šílený hotelový projekt,
ničící jeden z posledních úžasných koutů Prahy s takřka venkovskou
autentickou atmosférou, vůbec mohl vzniknout. Je smutné, že jeho realizaci
umožnila ve svém objektu tak ctihodná kulturní instituce, za jakou bylo
možno až doposud považovat Královskou kanonii premonstrátů - zdá se však, že
pro komerční efekt už dnes snad opravdu udělá kdokoli cokoli. Tento fakt
také dokazuje naivitu občas tradované představy, že tradiční vlastníci jsou
sami o sobě zárukou kvalitní péče o památky.
Případ byl mnohými médii přetřásán jako důvod odvolání ředitelů NPÚ,
přestože to bylo opakovaně ze strany Ministerstva kultury dementováno. Velmi
podivný postoj zaujalo vedení
ústředního pracoviště NPÚ
- místo jasného odsouzení ilegálních stavebních destruktivních aktivit se
věc začala bagatelizovat, zbouraná část Hladové zdi byla dokonce lživě
označena za novou, celistvě přezděnou před pár desítkami let, a tedy zřejmě
nevýznamnou, nepochybná demolice byla označena za "údajnou demolici".
Ctihodný
Klub za starou
Prahu se spokojil zmínkou, že jde o "politováníhodný" případ a
soustředil se nadále na bubnovou palbu proti odvolání ředitelů a urážky členů
komise pro výběr ředitelů nových. Spojenými
silami za přispění několika snaživých žurnalistů se podařilo vytvořit
mediální představu, že se vlastně nic moc nestalo...
Inu, stalo. Deset metrů zbourané zdi či ruina barokní stodoly jsou jen
důsledky fatálního, pohříchu nikoli ojedinělého selhání systému památkové péče a důkazem, že volání po
její zásadní reformě a rehabilitaci je více než opodstatněné.
