tajnosti nového zákona

Martin Pavala / únor 2008

Je to prazvláštní… Před dvěma lety plédovala odborná veřejnost mocným hlasem za odpovědnou a otevřenou přípravu koncepce nového památkového zákona. Vzrušeně se debatovalo o dvojkolejnosti, odloučení správy památek od odborného výkonu památkové péče, o koncepcích i antikoncepcích. Tehdejší ředitel NPÚ byl cupován na kusy, když zveřejnil koncepci svou. Alespoň ji zveřejnil!

Jak je v kraji zvykem, nestalo se vposled zhola nic. Čas oponou trhnul, garnitury se vystřídaly. Nový ministr (jako všichni před ním) vyhlásil památky za jednu z priorit a k podzimu 2007 slíbil věcný návrh nového zákona. Začíná jaro roku následujícího a o onom návrhu víme pouze, že se připravuje. Neveřejně. Tajně, chceme-li se vyhnout trapným eufemismům. Byla jmenována komise ze zástupců institucí, které nabídly spolupráci. Nabídky jiných institucí byly zdvořile odbyty. Členové komise jsou mimo rámec svých konzultantů vázáni mlčením. Odborná veřejnost, která nemá šanci se z veřejných zdrojů cokoli dozvědět, sice vázána ničím není, ale mlčí překvapivě rovněž. A že by bylo o čem mluvit, soudě alespoň z těch dílčích informací, které tu a tam prosáknou či o nichž se alespoň nepřímo referuje.

Věcný návrh zákona po několika jednáních dotyčné komise vskutku někdy v prosinci spatřil světlo světa. Obsahuje řadu pozoruhodností:

• Během 10 let má být revidován celý seznam kulturních památek, movitých i nemovitých. Co nebude znovu zapsáno, přestane být památkou. Je skutečně možné během 10 let kompetentně revidovat a ve správních řízeních zúřadovat zhruba 100 000 položek? Je více než nasnadě, že ani náhodou. Inu, nevyhnutelně se nám tedy památkový seznam utěšeně ztenčí. Zbývá otázka  –  je to „jenom“ hloupost, nebo záměr?
  
  
• Socialistický duch současného zákona, kdy veškeré náklady související s omezením svých vlastnických práv veřejným zájmem nese sám vlastník (veškeré dotace jsou nenárokové a daňové pseudoúlevy povýtce legrační), straší vesele dál. Stát omezuje práva občanů, ale mandatorně jim toto omezení alespoň rozumnou měrou kompenzovat nadále odmítá. Jak demokratické. Hlavně nezatěžovat státní rozpočet.
  
  
• Dvoukolejnost památkové péče je nejen zachována, ale kolejiště se ještě více rozbíhají. Ingerence odborné složky (NPÚ) je minimalizována do směšnosti zrušením povinnosti vyžádat si její odborné písemné vyjádření, a to i na národních kulturních památkách. To není řešení průšvihů NPÚ, to je rezignace na základní principy památkové péče.
  
  
• Restaurování má být negativně vymezeno proti pojmu „řemeslná oprava“. Jak? Nikdo neví. Prý je škodlivé, když fasády opravují akademičtí malíři a sochaři. U restaurování bude požadováno písemné vyjádření NPÚ, nebude však závazné. Oprávnění k restaurování bude dále vydávat MK v režimu správního řízení, věcně shodném se současným. Ingerence odborné složky není zmíněna. Třídník bude ještě více roztříděn. Restaurátoři budou mít pět let, aby požádali o nové oprávnění, jinak přestanou být restaurátory.
  
  
• Žádost vlastníka o restaurování musí obsahovat restaurátorský průzkum. Neoddělitelná etapa restaurátorského procesu se tak v rozporu se vší logikou vyděluje a vytrhuje z celkového kontextu restaurování, což nemůže nemít fatální důsledky. Kdo bude tento průzkum provádět? Restaurátoři jistě nikoliv – jednak to návrh zákona nepožaduje (sic!), druhak – proč by se měli aktivně podílet na takovém prznění své profese? Proč by měli investovat své zkušenosti a erudici do provedení a interpretace průzkumu a formulace návrhu na restaurování věci, o níž předem vědí, že ji nejspíš restaurovat vůbec nebudou? Jak si navrhovatel tohoto nesmyslu poradí s autorskými právy autora průzkumu a koncepce zásahu? Restaurátor prozkoumá, vyhodnotí, vymyslí a navrhne, úředník oštempluje a jiný restaurátor zrealizuje (autor průzkumu bude z následného výběrového řízení na realizaci nutně vykopnut, neb by v něm byl oproti ostatním zvýhodněn). To opravdu někdo může myslet vážně? Jak to dopadne, je nasnadě. Průzkumy se stanou rejdištěm diletantů. Na frak dostanou jak památky, tak jejich vědecké poznávání a restaurátorská profese jako taková.

Restaurátorská komora byla opět shozena se stolu. Je smutně signifikantní, že se zpracovatel návrhu vůbec neobtěžoval s nějakou argumentací. Komora nebude, protože není potřeba. Punktum. Garance za výkon restaurování si musí podržet stát. Punktum. Proč argumentovat, když sedím na ministerstvu. Punktum.

Shrnutí základních argumentů pro Komoru k oněm neexistujícím protiargumentům publikujeme zde.