restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

legendy o sv. Anně

Několik faktických poznámek k tradovaným omylům o pražském kostele

Martin Pavala  /2007

V prvém letošním čísle Zpráv památkové péče byla publikována anketa k úpravě interiéru kostela sv. Anny na Starém Městě v Praze. S individuálními posudky jednotlivých respondentů nemohu a nechci polemizovat. Jednak jsem jako spoluautor koncepce a vedoucí realizačního kolektivu restaurátorů do problematiky možná až příliš vtažen (a podotýkám pouze, že naší úlohou nebylo „jen“ restaurování maleb, ale veškerých historických povrchů interiéru kostela), jednak se subjektivními soudy a pocity v zásadě ani polemizovat nelze. Proto bych rád – v zájmu věcnosti případných následných diskuzí – jenom připomněl některá fakta, která jakoby unikala pozornosti odborné veřejnosti, přestože jsou v průběhu rekonstrukce průběžně publikována.

Ze svého osobního i profesního pohledu však chci přece jen zdůraznit jeden aspekt zatímní rekonstrukce kostela, který pokládám za podstatný. Ať už máme názory na současnou podobu interiéru jakékoliv, jedno je zásadní – všechny nové prvky jsou do historické hmoty stavby pouze vloženy bez jakéhokoli zásahu do starých konstrukcí. Znelíbí-li se někdy pódiová podlaha, bude prostě za pár dní demontována a pod ní se opět odkryje netknutý historický terén, znelíbí-li se trubková „klenba“, bude sejmuta za odpoledne a nezbude po ní v kamenných klenebních výbězích ani hmoždinka – protože tam prostě není. I těch pár nezbytných úchytů pro kotvení lešení nebo schodiště je vždy kotveno do nové dozdívky či omítkové plomby. A shledá-li se někdy „analytický“ způsob prezentace nástěnných maleb (který však není „analytický“ metodologicky, ale respektem k autenticitě a integritě dochovaného stavu) za špatný, může se kdykoli „synteticky“ změnit. Neodpustím si však, v kontrapozici k duchu některých názorů, s nimiž jsem po sedm let působení v kostele konfrontován, možná naivní otázku – jaký to vlastně bude interiér, s pseudogotickou, hypoteticky rekonstruovanou klenbou, či vloženým, asi nějak iluzivně „vhodně“ pojednaným novým plochým stropem (který kostel nikdy neměl), se „synteticky“ – zřejmě novou omítkou či nátěrem – scelenými zdmi... Bude to jistě „krásná nová stará krása“(1), ale budeme ještě schopni vnímat ono nevyslovitelné mystérium tisíciletého osudu vepsaného do chrámových stěn a prazvláštní pocit bezpečí posvátného místa, které jakási dodnes přítomná síla dokázala uchránit všech pohrom kromě naší lhostejnosti? Otlučené malby a stržené klenby jsou naším zrcadlem, tak mějme odvahu do něj pohlížet.

Zvolený způsob rehabilitace je v zásadě konzervační, maximálně pokorný vůči dochovanému stavu a zůstávají v něm – mnohdy bolestně – čitelné osudy stavby, které rovněž nebyly idylické, zejména v posledních dvou staletích – dobu zcela nedávno minulou nevyjímaje, jak bude doloženo dále. V rozsáhlých dokumentacích pak lze sledovat, že i tento přístup ve skutečnosti nese celou řadu syntetických, scelujících aspektů a z bezmála zříceniny pomáhá opět rehabilitovat architekturu – byť torzální, přesto architekturu, respektive architektonicko-výtvarný celek. Osobně i profesně mi vadí jiné věci, vynucené však současným využitím celého objektu bývalého kláštera. Neumím se vyrovnat se záchody v ambitu, přímo v jeho nejposvátnější části, kde jsou doloženy hroby sester včetně v pověsti svatosti zesnulé Anežky, jinak Kateřiny, reklusy, kol jejíhož zesnulého těla byly slýchány „přesladké zpěvy“ a jejíž hrob byl uctíván půl tisíciletí. I když ambit není ambitem už přes dvěstě let, chodím jinam (i když ono „jinde“ je pohříchu za rohem rovněž v ambitu, jsouce tam zřízeno před několika desetiletími). Avšak, nebylo-li věc možno řešit jinak, což bez zásadní rehabilitace celého kláštera nebylo – pak beru tuto věc jako nutné zlo a doufám, že tak s pochopením učiní i dotyčná nebožka postižená...

Za největší aktuální nebezpečí pro restaurované malby i vizuální kvality interiéru pokládáme nešťastnou, neuváženou a nekonzultovanou plánovanou opravu oken, bohužel, a pro mne zcela nepochopitelně, posvěcenou památkáři. Do novodobých jeklů, jimž před třiceti lety padly za oběť autentické barokní kované konstrukce, bude vloženo pseudohistorické prosklení ze šestihranů „katedrálního skla“, což je bohaprázdný eufemismus, neb jde o obyčejné, povrchově stukturované strojově válcované sklo, hodící se svou kvalitou spíše na zařízení zmíněná o odstavec výše. Z oken vznikne jakoby- či rádobyhistorický hybrid, čirost skla zcela změní světelné poměry kostela (současné plexisklo je příšerné, má však jednu výhodu – díky své korozi propůjčuje interiéru nádhernou teplou, měkkou atmosféru) a především – přímé sluneční světlo z velkých jižních oken nutně povede k blednutí maleb na protilehlé severní stěně, přičemž lze očekávat i nevratné změny pigmentů (černání rumělky například) – vlastnostmi skla z hlediska filtrace UV záření se nikdo nezabýval... Nebude už také možné rehabilitovat architektonický koncept presbytáře odstraněním novodobých (z přelomu 19. a 20. století) zazdívek okenních otvorů, s nímž se doposud počítalo a které shledávám zcela nezbytným.


(1) Krásný termín si neautorizovaně, leč s díky vypůjčuji od ing. Sommera
zpět do textu

Legenda prvá – O názvu

Kostel jsme navykli zvát kostelem svaté Anny, přestože kostelem svaté Anny nikdy nebyl. Zasvěcení prapůvodní rotundy a potomního templářského kostela známe díky druhému pokračovateli Kosmovu, který k roku 1245 uvádí: Také za časů téhož krále (Václav I.) bylo vystavěno mnoho řeholních domů ve městě pražském, totiž bratří kazatelů u svatého Klimenta, bratří minoritů u svatého Jakuba, chudých paní u svatého Františka, templářů u svatého Vavřince, špitálníků čili hvězdářů u svatého Petra v ulici německé. A více domů týchž řeholí bylo se svolením řečeného krále postaveno v českém království.

Kostel a komenda sv. Vavřince je zmiňována v dalších pramenech konce 13. a počátku 14. století(2). Zasvěcení sv. Anně bylo na klášterní objekt přeneseno poté, kdy johanitský praceptor Bertold z Henneberka prodal dvůr dříve templářů s chrámem sv. Vavřince za 130 kop jeptiškám řádu sv. Dominika od svaté Anny pod Petřínem. Jeptišky se přestěhovaly zřejmě hned v roce 1313, jak vysvítá z listiny v Palackého Formelbücher II 76, ...quod translatis nobis de domo S. Annae od ipsam ecclesiam S. Laurentii...

Naprostá většina středověkých historických pramenů rozlišuje mezi kostelem sv. Vavřince a klášterem sv. Anny, ba dokonce výjimečně je vavřinecké patrocinium vztaženo i na klášter (totus conventus monasterii s. Laurencii). Jindy se anenské zasvěcení uvádí jako alias (...Sophia et Barbara, professis monialibus ad s. Laurencium, alias ad s. Annam...; Agneska de Sternberg, priorissa sororum monasterii ad s. A., alias ad s. Laurencium). Charakteristický je například text listiny, jíž Perchta z Housky daruje dominikánkám svůj dům na jihu od kostela sv. Vavřince (čp. 219/I), k němuž na severní straně přiléhají sestry sv. Anny: Perchta relieta nobilis viri domini Hynaczkonis quondam de Husscha domum habitationis suae, sitam in majori civitate Pragensi penes ecclesiam S. Laurentii ad meridionalem plagam conventui religiosarum sororum, videlicet S. Annae, eidem ecclesiae ex parte septemtrionali adjunetarum, legat, ea conditione quod sorores conventus praedicti domum inhabitare perpetua tenebuntur statim ab eo tempore, qou sufficienter fuerit munita. Konečně – v roce 1355 potvrzuje Karel IV, výsady klášteru jeptišek kostela sv. Vavřince (…monasterii sanctimonialium ecclesiae S. Laurentii…). Prameny 15., 16. a dalších století rozlišují mezi klášterem sv. Anny a kostelem sv. Vavřince prakticky důsledně – za všechny jmenujme Vavřince z Březové, listiny Ferdinanda I., Beckovského zprávu o odkazu a pohřbu Václava Hájka z Libočan (...jmění klášteru sv. Anny odkázal ... v kterýmžto sv. Vavřince kostele ... pohřben byl.) a desítky dalších. O pramenech po zrušení kláštera platí totéž – za všechny uvádím půvabnou zprávu z Rulíkova Kalendáře Hystoryckého (II, str. 35) z roku 1806: Náš výborný kronykář Hájek, jehož hlavu při zdvižení kostí jeho v někdejším chrámě svatého Vavřince u sv. Anny v rukouch sem měl a s potěšením líbal.

Shrnuto – kostel si nepochybně po celou dobu své existence podržel původní zasvěcení svatému Vavřinci, svaté Anně byl zasvěcen újezdský konvent dominikánek a toto zasvěcení přešlo po přestěhování konventu i na nový klášter. Správný název by tedy i dnes měl znít: kostel sv. Vavřince při klášteře sv. Anny, nebo krátce – kostel sv. Vavřince u sv. Anny, přičemž i v pramenech se většinou přikládá i místí určení „na Starém Městě pražském“. Nesprávný název „kostel sv. Anny“ se začal používat až v minulém století a postupně zcela vytlačil původní patrocinium z obecného povědomí. S tím se zjevně nedá nic dělat a zdá se, že jej nenahradí ani poněkud příliš světská a dopravní „Pražská křižovatka“.


(2) Např. Tomek, I, 49, 376; Listina archivu kapituly Pražské – biskup Tobiáš kupuje od templářů ves Vodochody, v listině je jmenován Ekko, magister domus S. Laurentii 
zpět do textu

Legenda druhá – O stavbě

Badatelé, zabývající se v minulosti stavební historií kostela sv. Anny, dospěli k názoru v zásadě jednotnému, lišícímu se jen v detailech. Stavba měla být zahájena po roce 1313, a to atypicky od západu, neboť dominikánkám měl nadále sloužit starý vavřinecký kostel. Novostavba měla být dovedena po úroveň druhého pole presbytáře; zde, na místě zbourané románské rotundy, přerušena a blíže nedefinovaným způsobem napojena na zbytek vavřineckého kostela, jeho podélný presbytář, který měl sloužit jako dočasné presbyterium gotické novostavby, a to ještě minimálně v roce 1355, kdy je ještě kostel sv. Vavřince v pramenech zmiňován. Krov nad touto západní částí kostela, ukončený valbou, jejíž pozůstatek se dodnes zachoval, je exaktně dendrochronologicky datován post quem léty kácení dřeva 1322 a 1324.

Ve nedokončené podobě měl kostel existovat až do šedesátých let, kdy měl být teprve zbourán zbytek bývalého templářského kostela a založena dostavba gotického presbytáře, která se již tvaroslovně výrazně odlišovala od etapy prvé. Presbytář měl stát již roku 1365, neboť k tomuto datu je zmiňován v městské knize chór u sv. Anny. Zastřešen měl být podle staršího dendrochronologického datování po roce 1364; datace byla následně zpřesněna novými analýzami na roky 1371 a 1372. V sedmdesátých letech také měly vzniknout nástěnné malby.

Tato – jen zkratkovitě tlumočená – představa plynula z mnoha nepominutelných závěrů, ať už jde o uvedené exaktní dendrochronologické datování, slohovou analýzu architektonických článků, slohovou analýzu nástěnných maleb, interpretaci nálezů stavebně historických průzkumů a pramenného materiálu.

Avšak už v po podrobném prostudování pramenů a počátečních průzkumech v roce 2001 bylo zjevné, že řada skutečností této teorii významně odporuje. Fakta, která její autoři  nevzali vůbec v potaz, jsme publikovali v Souhrnné zprávě o 1. etapě restaurování interiéru v roce 2001. Zde je jen shrnuji a doplňuji dalšími novými poznatky:

  • Všechny publikace a průzkumy posledních desetiletí zcela pominuly údaj Ivana Borkovského, že závěr gotického presbytáře byl založen do bouračky románského kostela, překryté navážkou obsahující keramický materiál z konce 13. a počátku 14. století. Pokud nebude zásadně archeologicky přehodnoceno toto datování keramiky, obsažené v navážce, musíme je brát jako velmi vážný argument pro zbourání templářského kostela a založení presbytáře již v prvé fázi gotické stavby v druhém a třetím desetiletí 14. století, nikoli až po jeho polovině.
  • Teorie o zbourání zbytku templářského kostela sv. Vavřince teprve ve druhé fázi gotické stavby, někdy na přelomu 50. a 60. let 14. století, se odvolávala na dva historické prameny, kdy Karel IV. potvrzuje v roce 1355 výsady ještě klášteru jeptišek kostela sv. Vavřince (…monasterii sanctimonialium ecclesiae S. Laurentii…)(3), zatímco v roce 1365 je v městské knize zmiňován již chór sv. Anny (circa S. Annam ex oposito choro S. Annae(4). Z toho bylo dovozováno, že v roce 1355 ještě stál templářský kostel sv. Vavřince, zatímco v roce 1365 již chór – neboli presbytář – kostela sv. Anny. Interpretace vycházela z přesvědčení, že vavřinecké patrocinium se vztahovalo výhradně na templářský kostel, zatímco anenské na gotickou novostavbu. Že tomu tak zcela jasně není, jsme si ukázali v předchozí kapitole, takže dovozovat existenci templářského kostela sv. Vavřince k roku 1355 pouze z toho, že Karlova listina nehovoří o kostelu sv. Anny, je naprosto pomýlené. Podle stejné logiky bychom museli připustit jeho existenci i o 500 let později.
  • Představa o propojení dostavěné gotické lodi kostela a zbytku románské stavby, sloužící jako presbytář, rovněž poněkud pokulhává. V Borkovského průzkumu nenajdeme jediný náznak, že by západní část templářského kostela, tvořena lodí starší rotundy, byla zcela nebo zčásti zbořena dříve než část východní a navíc nějak propojena s provizorní závěrovou zdí gotické lodi. Zvalbené ukončení gotické lodi a rozhraní obou domnělých stavebních etap vychází přesně na předěl pátého a šestého klenebního pole (od západu, tedy mezi prvé a druhé pole dnešního presbytáře), na střed rotundy, tam, kde bylo její zdivo při Borkovského průzkumu dobře dochováno. Žádné dílčí destrukce nebyly nalezeny, jakož ani žádné základy případné dočasné závěrové zdi. Rovněž alespoň rámcově domyšlená tvarová představa propojení gotické novostavby s fragmentem templářského kostela vychází věru prapodivně.
  • Severní zeď gotického presbytáře je nasazena na severní zeď presbytáře templářského kostela. Tento poznatek z analýzy Borkovského plánů nálezové situace a jejich projekce do současného zaměření kostela byl následně potvrzen odkryvy – zeď je do výšky několika metrů románská, dokonce nepravděpodobněji starší, než templářský kostel, s pohledovou úpravou zdiva z nízkých kvádříků s podřezávanými spárami, dokonce se zachovalým fragmentem figurálního reliéfu. Jde zřejmě o jižní zeď původního románského domu využitého pro komendu, která byla posléze pojata do dostavby presbytáře templářského kostela (její šikmý průběh oproti západovýchodní ose ozřejmuje i tolik diskutovanou sbíhavost podélných stěn templářského presbytáře, ale o tom jindy a jinde…) a vposled posloužila za jádro severní zdi presbytáře gotické novostavby. Aby bylo možno gotickou zeď na tomto fundamentu stavět, musel být templářský kostel zbaven střechy a krovu. A tato gotická stěna nese ve své horní části dvě posléze zazděná okna, která odpovídají starší fázi, ba dokonce působí téměř půlkruhovými záklenky z celého kostela nejarchaičtěji… Tedy – severní zeď presbytáře musela vzniknout v prvé fázi výstavby, kdy již nemohl stát funkční zbytek templářského kostela.
  • Zeď presbytáře má po celém obvodu zcela kontinuální průběh a v její přízemní partii jsou mnohde použity opukové tesané kvádry (na rozdíl od dominujícího zdiva lomového), které mohou pocházet ze zbouraného templářského kostela.
  • Všechna přístěnná klenební žebra závěru presbytáře, náležející slohově pokročilejší, pracovně řečeno „druhé“ etapě, jsou – mnohdy velmi mělce – zapuštěna do dodatečně vysekaných drážek ve zdivu. To je vysvětlitelné výhradně tím, že zdivo je starší a původní klenba měla poněkud jiný tvar. Tomu odpovídá i zjištění, že osy nynějších výběhů klenby ve východní části presbytáře nesouhlasí s osami příslušných opěráků. Analýzou těchto nepravidelností i dosud nevysvětlitelných nepravidelností klenby docházíme k tušení původního rozvrhu klenebních polí, který byl zřejmě i realizován a následně poněkud pozměněn.
  • Pokud zdivo závěru pochází z prvé fáze, a o tom již nelze příliš pochybovat, pak jeho zdi musely být prolomeny okny jinými než okna dnešní, neboť ta jsou prokazatelně z fáze druhé, z třetí čtvrti století. Je naprosto logické, že prvotní okna závěru presbytáře musela být tvarově totožná se zmíněnými zachovanými okny jeho severní stěny (a konec konců i se zachovaným oknem prvého pole jižní stěny). A mohla to být právě malá okna, která byla jednou z příčin nikoli novostavby, jak se soudilo, ale přestavby presbytáře; o dalších příčinách můžeme jen spekulovat. Okna závěru byla při přestavbě zásadně rozšířena; toto rozšíření si také vynutilo změny průběhu přízedních žeber klenby, výběhů a s tím související nepravidelnosti – nebylo možné, za statických důvodů, původní rozvrh měnit příliš zásadně; úpravy tak vycházejí z proporce rozšíření oken a nepřesahují řádově půl metru, což ovšem bohatě stačí ke vzniku oněch nevysvětlitelných nepravidelností výsečí klenebních polí. Je také jasné, že v takovém případě musela být minimálně poslední tři pole a závěr presbytáře při přestavbě znovu zaklenut, pokud vůbec zaklenut do té doby byl (závěr presbytáře nemusel být zcela dokončen).
  • Příslušnost zdiva presbytáře první stavební fázi potvrzují i další nálezy: tvarosloví odkrytého gotického sedile, tvarosloví jižního i severního vstupního portálu, nalezený portálek v jižní stěně ve výšce podlahy kruchty jeptišek (odpovídající zcela portálku z konventu do západní věže), který zatím interpretujeme jako vstup na můstek, umožňující sestrám nerušený nutný přechod mezi kostelem a domem odkázaným klášteru Perchtou z Housky. A nikoli vposled – nález 17 grošů (částka odpovídající např. týdenní mzdě kvalifikovaného tesaře) v úkrytu ve zdivu jižní stěny ve výšce cca 4,5 m, ražby Jana Lucemburského z 20. let a 30. let 14. století, tedy z doby, kdy probíhala první stavební fáze. V další kapitole doložíme, že představě přestavby presbytáře odpovídají i nálezy v krovu.

Shrnuto: gotický kostel byl komponován a založen jako jednotný, proporcionálně velmi harmonický celek. Stavba presbytáře byla založena v prvé čtvrtině 14. století do navážky, kryjící zbořeniště templářského kostela sv. Vavřince. Jeptiškám nemohl malý templářský kostel a stísněná komenda vyhovovat; nelze předpokládat, že by s novostavbou otálely, jsouce podporovány královským párem(5) i vyšší šlechtou, z jejichž řad se běžně rekrutovaly členky řádu.Vzhledem k tomu, že zánik templářského kostela už v této fázi pokládáme za průkazný, není důvod se nedomnívat, že gotická novostavba začala zcela podle běžných zvyklostí od východu. Do severní zdi nového presbytáře byla pojmuta severní zeď románského kostela, která je též jižní zdí bývalé – starší – komendy. Pravidelný rozvrh klenebních polí byl determinován širším polem při navazujícím příčném severovýchodním křídle kláštera, jehož románský půdorys byl gotickou novostavbou respektován. Stavba byla dovedena až po předěl nynějšího pátého a šestého pole, snad po plánovaný vítězný oblouk, kdy došlo ke změně stavební huti nebo k jisté přestávce ve výstavbě. Nic nebrání dataci této fáze výstavby presbytáře do druhého desetiletí 14. stol. Přestávku mohl způsobit jak dočasný nedostatek prostředků, tak bouřlivé politické události či zničující požár Prahy v roce 1316, jakkoliv se samotného kláštera asi nedotkl. Stavba pak pokračovala pěti poli lodi ve dvacátých letech, jsouc dotována Eliškou Přemyslovnou, pány z Říčan i dalšími. Dosti ledabylá (v porovnání s presbytářem) technika zdění svědčí o jistém spěchu. Není se čemu divit; po více než deseti letech dosud nebylo možné kostel využívat. Snad i z toho důvodu mohl být během stavby změněn plán; loď, kterou dominikánky bezpodmínečně potřebovaly, aby se na její tribuně, odděleně, ve stálé klauzuře, mohly účastnit bohoslužeb, byla zmenšena o jedno pole. Zbývající pole (páté) mohlo posloužit za dočasný malý presbytář a celý tento celek byl někdy koncem dvacátých let zastřešen a snad i zaklenut, přičemž presbytář mohl zůstat nedokončen. Mohl být od západní části kostela oddělen dřevěnou příčkou, která nezanechala žádné viditelné stopy v základech ani na obvodových stěnách; podobně dřevěnou stěnou byl uzavřen např. i presbytář svatovítské katedrály, a to až do požáru Hradu v roce 1547.

Za pravděpodobnější však pokládám, že na přelomu 20. a 30. let byl již dostavěn a zastřešen celý kostel. Svědčí pro to nález krokví s nejstarším značením i ve východní části krovu i fakt, že malby v presbytáři byly v druhé polovině 70. let pořízeny pravděpodobně na starší, dosti již poškozenou omítku, která by mohla náležet prvé fázi. Kostel nemusel být celý klenut; nález stop po pohledovém podbití krovu(6) by tomu nasvědčoval, přičemž podtrhuji, že na krokvích skutečně existují stopy po hřebech, ba i se zbytky těchto hřebů. Není pravdivá námitka, že veškeré domnělé stopy po podbití krovu jsou výhradně vpichy po konzervačních pokusech z poslední rekonstrukce; ty jsou zcela odlišné. Valbové ukončení krovu by pak bylo až z doby přestavby presbytáře ve třetí čtvrtině století, kdy během prací mohla být funkční část od staveniště provizorně oddělena a nad presbytářem po jeho přestavbě zbudován nový krov. Tyto – a další – předpoklady a varianty lze rámcově upřesnit dendrochronologickou datací pozůstatku valby a dalších charakteristických prvků východní části krovu.


(3) Tomek, Základy… I, 83
(4) Tomek, Základy… I, 84  zpět do textu
(5) Jan Lucemburský chápal přestěhování konventu jako obnovenou královskou fundaci; původní újezdský klášter byl založen Václavem II. a vyšehradským proboštem Janem, Václavovým bratrem  zpět do textu
(6) J. Bláha, J. Škabrada, Krov kostela sv. Anny na Starém Městě v Praze, Zprávy památkové péče 5, 2001

Legenda třetí – O krovu

Unikátní gotický krov byl a je úhelným kamenem sporů o sv. Annu. I z ankety ZPP opět zaznívá odkaz na jeho význam pro definování jedné ze základních gotických konstrukcí – „typu sv. Anna“, přičemž specifikem tohoto typu je zejména použití vazného trámu v každé vazbě. Opět se mluví o absenci pohledu na krov z přirozené roviny, kterou prý byla „podlaha půdního prostoru“. Opět jsou vyslovovány obavy o mikroklima kostela a jeho změny, vyvolané prostorovým sjednocením interiéru. Opět se tak, bohužel, implikuje dojem, že před touto rekonstrukcí bylo vše v pořádku a nyní je rozmary nezodpovědného investora a projektanta, motivovanými pohledovým zatraktivněním a prosazeným proti většinovému názoru odborníků, cosi poškozeno a ohroženo.

Shrňme tedy základní informace o krovu před současnou rekonstrukcí, jak jsme je zpracovali v rámci předběžného průzkumu jeho spodní části v dubnu 2002. Celková zpráva, z níž zkráceně cituji relevantní pasáže, je od provedení průzkumu dostupná na http://www.tradice.com/realizace/aktual/Anna/Krov.htm.

Krov kostela sv. Vavřince pochází zcela nepochybně z doby gotické výstavby chrámu, zahájené někdy po roce 1313 a dokončené v sedmdesátých letech 14. století. Složitému stavebnímu vývoji kostela, jak jej zaznamenaly a interpretovaly stavebně historické průzkumy(7) a průzkumy v rámci provádění restaurátorských prací(8), odpovídá i etapový vznik krovu, dodnes viditelně děleného na dvě základní části pozůstatkem valby, ukončující v jisté fázi jeho západní úsek nad pěti poli lodi kostela. Zdá se však, že zatímní poněkud zjednodušující představu o starší západní a mladší, dodatečně připojené východní části, bude nutné poněkud modifikovat a zpřesnit, a to jak na základě nových poznatků o stavebním vývoji kostela, tak možných nálezů ve vlastním krovu, naznačených již touto úvodní fází jeho podrobného průzkumu.
 

Konstrukce krovu, datování

Krov je vztyčen ve 47 původních vazbách nad celým půdorysem kostela délky 40 m a šířky 10 m. Páry krokví jsou provázány ondřejskými kříži a dvěma úrovněmi hambalků. Výběhy krokví jsou fixovány patečními stojkami, kotvenými dnes ve všech vazbách do novodobých lepených vazních trámů. Nové jsou rovněž všechny pozednice. Podélné ztužení krovu dnes zajišťuje taktéž novodobá konstrukce dvojitého diagonálního bednění mezi krokvemi, nesoucího asfaltovou střešní krytinu Tegola. Původní zavětrování, tvořené střešními latěmi pro krytinu keramickou, se nedochovalo, resp. bylo, stejně jako původní vazné trámy a pozednice, zcela bez dokumentace zničeno při opravě krovu na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Tesařské spoje jsou prováděny přeplátováním na rybinu a jištěny dřevěným kolíkem. Při poslední opravě byly navíc prošroubovány dvěma závitovými tyčemi a staženy proti sobě matkami s nedostatečnými, malými podložkami, které se zařezávají hluboko do dřevné hmoty. V některých případech je dřevo krovu vydlabáno pro osazení nedostatečně dlouhé  tyče (sic!). Neošetřený kov šroubových tyčí, podložek i matek v současné době již koroduje. Celá řada původních dřevěných kolíků chybí a nebyly při poslední opravě doplňovány. Spoje krokví a pozednic jsou jištěny železnou pásovinou, některé krokve opatřeny prkenným přeplátováním. Krov byl částečně dendrochronologicky datován. V západní části byla určena dvě data kácení dřeva, a to roky 1322 a 1324. Pro část východní byla určena data 1371 a 1372.(9)
 

Stav dřeva krovu

Vazby jsou ze smrkového dřeva, které nebylo při zmíněné opravě krovu nijak ošetřeno (!). Teprve dodatečně, v polovině 90. let, bylo napuštěno na základě znaleckého posudku ing. Žáka(10) prostředkem Wolmanol BX a blíže nespecifikovaných prostředkem „Svatá Anna“. Při této aplikaci byly trámy krokví v pravidelných odstupech na bocích navrtávány, zjevně pro zlepšení penetrace prostředku, přestože bylo již mnohokrát prokázáno, že účinnost injektáží tohoto druhu je minimální a průnik prostředku do okolí vrtů nemá významnější praktický dopad. Pro maximální účinnost této metody byly vpichy prováděny velmi hustě, což rozhodně nelze považovat za zásah vhodný pro takto významnou památku. Nebylo však zřejmě provedeno doporučené ošetření prkenného bednění, spočívající v odstranění ponechané kůry a lýka, degradované povrchové vrstvy a hrubého povrchu dřeva od pily a postřikem přípravkem „sv. Anna“ v barevném odstínu podle přání investora tak, aby se nové dřevo ztmavilo, ale zároveň nebylo tmavší než stará vazba(11)

Povrch prakticky všech původních trámů spodní části krovu, tedy patních stojek, výběhů krokví a ondřejských křížů, je brutálně zbroušen rotačními bruskami, resp. kovovými kartáči. Místy nese stopy po odstranění silnějšího povrchového masivu dřevné hmoty. Dřevo je rozvlákněné, zbrázděné stopami po bruskách, byly zcela zničeny stopy po opracování tesařskou širočinou i možné další subtilnější historické informace (nápisy, kresbičky, detailní technologické rozdíly v opracování apod.). Rozvlákněný povrch trámů není nevhodný pouze z estetického hlediska, ale umožňuje i lepší pronikání dřevokazného hmyzu, spór plísní a dřevokazných hub (v této souvislosti upozorňujeme na zjištěný masivní výskyt dřevomorky v přízemí kostela). Rozvlákněné dřevo umožňuje rychlejší pronikání a odpařování vlhkosti. Změny vlhkosti ve dřevě a s tím související výkyvy objemové změny jsou tak rychlejší.

Doposud se soudilo, že k tomuto devastačnímu přebroušení trámů došlo při tesařské opravě krovu počátkem 90. let. Avšak již citovaný znalecký posudek ing. Žáka se o žádném podobném zjištění nezmiňuje, naopak na straně 3 uvádí, že staré dřevo krovu je z povrchu degradované od půdní povětrnosti, světla a škůdců dřeva za nejméně 5-6 století. Degradace je většinou jen povrchová, místy však i hlubší nebo hluboká. Dřevo je z povrchu i do hloubky zhnědlé, na povrchu se i rozpadá, do hloubky však nabývá svoji přirozenou barvu a strukturu. Obroušení starého dřeva nebylo ještě provedeno tak, aby znovu vynikla jeho přirozená struktura a dřevo bylo dokonale připraveno pro povrchový nátěr a ochranu.

Uvedený citát jasně vypovídá o existenci původního, patinovaného povrchu dřeva ještě v lednu 1995 a devastační přebroušení je tedy nutné přiřadit až k následnému chemickému ošetření. Ing. Žák ostatně na dalších místech svého posudku doporučuje: … je nezbyté projít všechno staré dřevo krovu, prohlédnou jeho stav a podle potřeby provést na něm zásahy sanace a ochrany dřeva. Jde především o odstranění případných větších ložisek hniloby a poškození hmyzími škůdci. Zásah se musí udělat tak, aby nezeslabil výrazně profil dřevěného prvku. Odstraní se jen dřevo, které ztratilo pevnost a samovolně se odlupuje. Tvrdá hniloba a jednotlivé staré požerky se ponechají. Vzhled a celistvost dřeva po zásahu musí být i esteticky vhodná pro interiér. A dále: Větší část starého i nového dřeva krovu nutno zbavit starých nečistot, degradované povrchové vrstvy a hrubého povrchu dřeva od pily (!!!). Bez dokonalého obroušení, očištění a přípravy pro nátěr a postřik je účinnost chemického ošetření dřeva proti škůdcům výrazně oslabena… Investor nebo jím pověřený pracovník před nátěrem nebo postřikem chemickými ochrannými prostředky zkontroluje stav ploch po mechanické sanaci a potvrdí připravenost do stavebního deníku.(12)

K sanaci krovu v těchto intencích také nepochybně následně došlo, o čemž vypovídá současný stav. Zbývá položit řečnickou otázku, jak je něco takového – na kulturní památce, jedné z nejvýznamnějších svého druhu u nás i v Evropě, v době platnosti památkového zákona, restaurátorských licencí, při funkčním systému památkové péče, uprostřed pražské památkové rezervace zapsané do seznamu UNESCO – v 90. letech 20. století vůbec možné, a to opakovaně…
 

Úpravy, značky a čísla

Vnitřní líc některých krokví v západní části krovu je v úrovni pod spodními hambalky přitesán, místy až o několik centimetrů tak, aby byla úroveň všech krokví srovnána do jedné roviny. Přitesání tohoto druhu lze pozorovat i u některých hambalků, avšak pro jejich nepřístupnost pro podrobnou prohlídku je nelze prozatím zcela spolehlivě doložit. Přitesání jednotlivých trámů mělo patně umožnit instalaci prkenného podbití(13). Pozůstatkem po něm jsou patrně i otvory se zbytky ručně kovaných ulámaných hřebů na vnitřním líci krokví. Bednění mohlo tvořit dočasný strop lodi kostela před jeho definitivním zaklenutím; nevíme však, zda loď byla zaklenuta již v prvé fázi výstavby, nebo až po přestavbě presbytáře ve fázi druhé.

Trámy nesou několikeré historické číslování, začínající vždy od západu. Značení patních stojek je zpracováno v přiložené tabulce a plánech; v průzkumu číslování, které se objevuje též na krokvích a ondřejských křížích je nutné dále pokračovat, a to po zpřístupnění horních partií krovu.

Pateční stojky nejzápadnější části jsou značeny zářezy, resp. dlaby na hranách trámků. Číslování, zachované na vazbách 4—15(14), tvoří souvislou kontinuální řadu a odpovídá pořadí jednotlivých vazeb. Na vazbě č. 17 začíná nová číselná řada. Tu tvoří identické dlaby, umístěné však tentokrát nikoli na hranách, ale na bočních plochách jednotlivých trámků, a řazené buďto ve vertikální linii, nebo v několikařádkovém pravidelném shluku. Tato číselná řada končí na vazbě 28, tedy poslední vazbě západní části, na níž navazovala valba. Je zvláštní, že zatímco na jižní straně končí na vazbě 26 počtem 10 zářezů, následují dvě pateční stojky jsou patrně nepůvodní, neboť nemají číslování žádné, a tvořila tak původně logickou řadu 1-12, odpovídající pořadí vazeb 17-28, na straně severní je číslování ve vazbách 26 a 28 o tři zářezy vyšší a končí tak 15 zářezy ve vazbě č. 28. Interpretace tohoto zjištění vyžaduje další průzkum číslování horních partií krovu, přesto se zdá, že uvedené změny souvisejí s druhotnými úpravami krovu u staré valby a číslování dlaby původně pokračovalo dále k východu. Tomu nasvědčuje i fakt, že oba typy tohoto číslování, kontinuálně dochovaného na starší, západní části krovu, se vyskytují i v části východní. Jižní stojka vazby č. 32 nese 5 dlabů v boku, stojka 37 jeden dlab na hraně, č. 38 je označeno dvěma dlaby v ploše, ve vazbě 42 je dochováno 5 dlabů na hraně stojky. Těžko může jít o přemístěné, druhotně použité trámy, neboť stejné značení v západní části krovu nechybí. Mohlo by pak jít jedině o pozůstatky pokračování tohoto typu číslování ve východní části krovu. Neboť v zásadě nelze pochybovat o tom, že se jedná o číslování nejstarší, z doby stavby krovu, znamenalo by to, že krov byl postaven již v prvé fázi nad celým kostelem, přičemž část východní byla posléze rozebrána, krov nad lodí uzavřen dočasně valbou, a posléze byla východní část znovu vztyčena, povětšinou už s využitím nových trámů. Tato pracovní představa by zcela odpovídala posledním poznatkům o stavebním vývoji kostela(15) (rozestavění celého kostela klasicky od východu, urychlené dokončení lodi ve 20. letech, ve 3. čtvrtině století přestavba presbytáře). Podobné závěry by však byly v dané chvíli předčasné; jde spíše o nasměrování dalších průzkumů tak, aby mohly být precizovány či zavrženy.

Pouze na jižní straně východní části krovu se sporadicky vyskytuje značení některých vazeb geometrickými značkami, tvořenými sestavou záseků či zářezů. Zatím byly zjištěny na vazbách 33, 35, 41, 47 a na krokvi závěru.

Až po vazbu č. 33 nese krov další, jen sporadicky narušenou číselnou řadu tvořenou římskými číslicemi I—XXXIII. Náznaky římské číslice X se nezřetelně a ojediněle objevují též ve vazbách 37 a 43; vzhledem ke stavu dochování si nejsme prozatím jisti, zda se skutečně jedná o fragment uvedeného číslování či o značku jinou. Faktem je, jinde je římské číslování dochováno velmi čitelně, končí-li skutečně vazbou 33, je třeba ověřit dalším průzkumem horní části krovu. Otázku datace číslování římskými číslicemi prozatím neumíme zodpovědět, pracovně snad lze uvažovat o souvislosti s rozsáhlejšími úpravami kostela v 17. a 18. století.
 

Oprava krovu v 90. letech 20. stol.

Současný stav krovu je výsledkem zejména jeho rekonstrukce počátkem 90. let minulého století. Podle původního projektu z roku 1984 měly být vyměněny pouze některé části pozednic a několik vazných trámů, přičemž u dalších, doposud zakrytých, nebylo možno nutnost jejich výměny spolehlivě určit. Podélné ztužení krovu mělo být zajištěno táhly v rovině střechy, kotvenými ke krokvím. Povrch trámů měl být očištěn kartáčem a konzervován.  Střecha měla být opět pokryta prejzy. Takto byl projekt projednán a schválen v roce 1985 Pražským ústavem památkové péče.

První odchylkou od projektu a zásahem do dochované autentické konstrukce krovu bylo rozhodnutí o náhradě prejzové krytiny krytinou břidlicovou, a to přesto, že o původní existenci keramické krytiny svědčily i nálezy při archeologickém průzkumu a je doložena i na řadě ikonografických pramenů. Není jasné, čím bylo rozhodnutí o změně krytiny podmíněno a doloženo; návrh byl odsouhlasen projektantem i PÚPP. Následkem této změny byly odstraněny střešní latě, viditelné např. na zmíněné Uhrově fotografii, které tvořily původní, autentické, jediné podélné zavětrování krovu a byly integrální součástí jeho celkového konstrukčního řešení. Byly nahrazeny dvojitým diagonálním bedněním, otřesným ahistorickým novotvarem, nekvalitně provedeným, jenž je dodnes, přes svoji nepopiratelnou statickou funkčnost, esteticky jednoznačně nejhorším postižením krovu za celou dobu jeho existence.

Následovalo vyrovnání vazeb, vychýlených západně, do vertikál. Po rozebrání podlahy půdy u štítu a odhalení několika nejzápadnějších vazných trámů po celé jejich délce si investor vyžádal jejich výměnu v celém kostele, neboť usoudil, že jsou-li ve špatném stavu u štítu, budou zajisté špatné všude. V rozporu s projektem byly rovnou kompletně vyměněny též pozednice. Generální dodavatel, Stavba, v. d., Praha, si následně vynutil náhradu vazných trámů z rostlého dřeva za lepené nosníky, jichž posléze dodal, údajně omylem, do kostela dvojnásobný počet a po dohodě s investorem je i osadil. Tak vznikl krov anenského typu s vazným trámem v každé vazbě… Projektant a patrně i památkový dohled, jsouce postaveni před hotovou věc, stav posléze akceptovali. Poté, co ze dvora kláštera zmizela dovezená připravená břidlice, byla střecha, tentokrát bez souhlasu památkářů i projektanta, pokryta asfaltovou krytinou Tegola. Další konsekvence této „rekonstrukce“ (úděsnou úpravu exteriéru, nesmyslné výměny kamenných ostění, poškození nástěnných maleb) na tomto místě pomíjíme.
 

Vazné trámy

Dochovaný stav konstrukce vazných trámů krovu s obkročným rytmem plných vazeb, jak zcela jednoznačně vyplývá nejen z hodnověrných svědectví ing. Adamiecové i dalších osob, ale i ze zaměření krovu z roku 1979, z půdorysu krovu v projektu SÚRPMO z roku 1984, naprosto jasném a evidentním, jakož i z dalšího zaměření z roku 1989, zachycujícího východní větší část krovu ještě v původním, rekonstrukcí nedotčeném tvaru. Dvojnásob překvapivě pak ve světle těchto faktů působí kategorické trvání některých autorit na původnosti konstrukce s plným počtem plných vazeb, konstrukce, která prý doznala jen výměny trámů, ale jako konstrukční systém zůstala nedotčena. Podpůrný, ale ve světle uvedených konstatací stěží pochopitelný argument, podle něhož „pateční stojky v každé vazbě, připlátované na rybinu ke krokvím… jsou jednoznačným dokladem existence vazných trámů v každé vazbě(16)“, vyvrátili zcela jednoznačně dr. Benešovská a dr. Vlček(17) poukazem na celou řadu analogií soudobých krovových konstrukcí s uplatněním patečních stojek, kotvených však nikoli do vazných trámů, ale do krátčat, tedy identicky, jak tomu bylo ještě v roce 1990 i ve svatoanenském kostele.

V souvislosti se sporem ohledně počtu vazných trámů existuje celá řada indicií dokazujících velmi přesvědčivě, že krov původně vazné trámy v každé vazbě neměl. Spor může být veden o to, zda původní řešení obsahovalo vazné trámy v každé druhé, čtvrté či šesté vazbě, což však už pro současnou rekonstrukci, rehabilitující poslední doložený historický stav obkročného rytmu vazných trámů, nemá valného významu.

V současné době jsou pak vznášeny již zcela vykonstruované argumenty o údajném druhotném vyřezání lichých vazných trámů z původní gotické konstrukce. Krom toho, že tento „argument“ není ničím podložený, postrádá též elementární logiku. Proč by krov, postupem staletí nepochybně chátrající, měl být ještě uměle destabilizován? Podobný zásah by byl myslitelný snad teprve při utilitárních úpravách kostela v 19. století, ačkoli ani tehdy v něm nenacházíme jakéhokoli smyslu. Naopak, je jasné, že nejpozději v poslední čtvrtině 19. století byly vazné trámy naposled podpírány šikmými vzpěrami, kotvenými do zdí a – podle zaměření krovu z r. 1979 – byly naopak do mezer mezi plnými vazbami vloženy nosné trámy posledního podlaží pater pro tiskárenský sklad papíru, přiložené z boku k původním krátčatům. (Tvrzení, že tyto trámy jsou součástí původní krovové konstrukce, tedy že plné vazby byly v každé druhé vazbě řešeny jako příložka, postrádá jakékoli opodstatnění.) Důkazem pro vyřezání gotických plných vazeb měl být očekávaný nález druhotně použitých trámů v konstrukci přepatrování. Provedený podrobný dendrochronologický průzkum však pohříchu nenalezl ani třísky pokácené dříve než v 19. století(18).
 

Kapsy po vzpěrách

Na koruně zdiva v prostoru bývalé půdy se dochovaly mělké, dodatečně vysekané kapsy, mnohde se zešikmenou zadní stranou. Kapsy se nalézají pod každou druhou vazbou západní části kostela, sporadičtěji se objevují v části východní a zcela absentují v závěru. Jejich interpretace, podpořená též zaměřením krovu z roku 1989, je zcela jednoznačná. Jde o kapsy po ukotvení šikmých vzpěr, jimiž byly dodatečně podpírány pronášející se vazné trámy. Tyto vzpěry byly rovněž zničeny při rekonstrukci krovu.

Ing. Škabrada a Bláha(19) interpretují autoritativně tyto kapsy zčásti jako kapsy původních trámových kleštin, stahujících korunu zdiva, zčásti jako kapsy po konstrukci pracovní plošiny pro počátek stavby krovu. S tímto názorem naprosto nelze souhlasit. Za prvé se nejedná o kapsy po několika šikmých opěrkách, jak poněkud zlehčujícím způsobem tvrdí autoři, ale o poměrně nezanedbatelný počet 37 kapes prakticky ve většině klenebních polí (s výjimkou závěru presbytáře). Pokud by se jednalo o horizontální kleštiny, pak by tyto kleštiny v nižší pozici nutně prostupovaly vyzdívkou klenby a procházely do interiéru kostela, což je představa dosti groteskní. Ve vyšší pozici, kde by se snad dokázaly vyzdívce klenebních kápí vyhnout, pak postrádá logiku, proč by tyto kapsy byly dodatečně vysekávány, proč by nebyly pořízeny při stavbě zdi, proč by vůbec měly mít zešikmený průběh v hmotě zdiva pro ukotvení vodorovného trámu. Nehledě k tomu, že kapsy jsou tak mělké, že vodorovný trám, natož tahově namáhaný, by do nich vůbec zakotvit nešel. Variantě pracovní plošiny pak odporují tři skutečnosti – za prvé, skutečné kapsy po nosných trámech lešení existují v nižší pozici a jsou konstrukčně nepochybně původní, vzniklé současně se zdivem. Za druhé, proč by se s lešením nepočítalo při zdění, jak to ostatně bylo zcela běžné (tisíce dochovaných kapes po nosných trámech lešení na stovkách gotických staveb) a kapsy pro dočasné lešení by byla pracně vysekávány dodatečně, a konečně za třetí a vposled, proč ony domnělé nosníky pracovní plošiny tak přesně odpovídají pozici jednotlivých vazeb… V jednom, dvou či třech případech by to bylo lze připsat náhodě, avšak při pravidelném opakování téže situace po celém obvodu kostela nikoliv. U kapes v blízkosti přízedních žeber pak je zřejmé, že byly většinou vysekávány až po vyzdění klenebních kápí, protože šířku vyzdívky, obtisknutou v patině neomítaného zdiva, téměř všude respektují, na rozdíl od kapes po trámech lešení. Myšlenku, že kostel byl nejprve zaklenut a pak teprve se stavěl krov, by nepochybně nepřipustili ani autoři komentovaného článku. A co více – kapsy nebyly přehozeny omítkou 19. století, což znamená, že v té době v nich ještě byly osazené trámy. Zapomněli snad středověcí tesaři své lešení posléze sundat? Žádné lešení ani kleštiny, ale zcela jednoznačně šikmé dodatečné vzpěry pronášejících se původních vazných trámů, které jsou ostatně zakresleny na zaměření kostela z roku 1989 (SÚRPMO) a jejichž existence ještě v té době je doložena též svědectvím vedoucí projektantky Zdenky Adamiecové. Vzpěry, které dokládají obkročný rytmus vazných trámů minimálně pro 19. století a jsou dalším vážným argumentem pro původní konstrukci krovu bez absolutního uplatnění plných vazeb.

(Konec zkrácené citace.)

V době zpracování tohoto průzkumu jsme ještě netušili, jaký nález nás čeká v archivu údržby ND. Kompletní paré průzkumu krovu, který v březnu 1979 provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), středisko 05, konkrétně akad. arch. M. Burian s kolektivem. Zprávu včetně obsáhlé fotodokumentace jsme neprodleně zpřístupnili (www.tradice.com/realizace/aktual/Anna/Krov.htm) a je přístupná dosud.

Tato dokumentace jednoznačně a s konečnou platností potvrdila všechny závěry dr. Vlčka a dr. Benešovské, kvůli nimž byli jinými autoritami dosti neurvale napadáni a dehonestováni, i všechny výše uvedené závěry našeho průzkumu. Konečné rozhodnutí Ministerstva kultury, které povolilo vyřezání nadbytečných novodobých vazných trámů, tak nebylo nějakou úřednickou zvůli, ale odborně zcela korektním, nezvratnými důkazy podloženým závěrem. Aniž bych se chtěl nadále rýpat v bolavé minulosti této vykonstruované „kauzy“ s mnoha jejími peripetiemi, už proto, že někteří z jejích vůdčích aktérů už nejsou mezi námi, shrnuji závěrem fakta. Podtrhuji – exaktně doložená fakta, nikoli hypotézy. Berme je už konečně na vědomí!

  • Doložená a zdokumentovaná historická konstrukce krovu měla vazný trám v každé liché vazbě, ve vazbách sudých byla krátčata. Krov „typ sv. Anna“ vznikl zdvojením počtu nových vazných trámů zvůlí stavebního dodavatele při rekonstrukci krovu počátkem 90. let 20. století.
  • Podlaha půdního prostoru vznikla až po destrukci gotické klenby v 19. století na vložených stropnicích, přiložených ke krátčatům sudých vazeb. Předtím podlaha půdy s největší pravděpodobností nikdy neexistovala, krov byl přístupný pouze z lávek (tak je tomu i dnes, kdy po obvodu celého krovu probíhá původním věžním schodištěm přístupná lávka). Současné pohledové propojení krovu s interiérem kostela tak reflektuje dochovaný autentický historický stav, vzniklý po destrukci klenby, zbavený pouze utilitární vestavby dřevěného přepatrování.
  • Před odstraněním vestavěné patrové konstrukce byl proveden její podrobný průzkum. Podle četných dendrochronologických analýz neobsahovala žádný prvek vzniklý ze dřeva káceného před rokem 1825(20). (Výjimkou bylo pouze několik druhotně použitých fragmentů prken a jeden trám záklopového malovaného stropu.) Tvrzení, že demontáž byla prováděna „bez detailního průzkumu“ nebo implikace, že v ní pravděpodobně mohlo být druhotně použito dřevo z krovu, jsou zcela nekorektní a nepravdivé.
  • Až do zmíněné rekonstrukce počátkem 90. let byl krov dochován konstrukčně i materiálově. Při rekonstrukci však byly zcela bez dokumentace, s vědomím či dodatečným posvěcením institucí památkové péče a za fyzického zničení nezdokumentovaných odstraňovaných prvků:
    - vyřezány všechny původní vazné trámy (včetně unikátní okapní vaznice provizorního valbového ukončení krovu) a nahrazeny novými lepenými vazníky ve zdvojeném počtu,
    - zcela vyměněna původní pozednice,
    - tesařské spoje diletantsky „zajištěny“ závitovými tyčemi či nahrazeny pásovinou a kramlemi,
    - odstraněny všechny střešní latě, zčásti snad ještě gotické (štípané špalky), které tvořily konstrukčně původní podélné ztužení krovu, a nahrazeny neprodyšným dvojitým diagonálním bedněním zcela katastrofální podoby,
    - nakloněné vazby byly vyrovnány, přestože ono naklonění bylo nejspíše autentické (viz zprávu o průzkumu SÚRPMO),
    - svévolně byla nahrazena doložená historická krytina (prejzy) rozhodnutím o použití břidlice, která na objektu nikdy nebyla a která byla vposled (bez vědomí PÚ) nahrazena asfaltovou lepenkou,
    - neprodyšným bedněním a krytinou spolu s předěláním vikýřů (včetně přesunů) bylo zcela znemožněno přirozené provětrávání krovu.
    (Podobně katastrofální úpravy vnějšího pláště a oken nyní ponechávám stranou…)
  •  další fázi, v polovině 90. let (!!!), byla spodní část krovu znehodnocena zbroušením rotačními drátěnými kartáči a vyvrtáváním otvorů pro petrifikaci.

Aniž je chci zlehčovat – neznějí v tomto kontextu současné památkářské obavy o osud krovu poněkud farizejsky, potažmo – neměla by kritika zahrnovat také jistou sebereflexi?

Provětrávání krovu se díky otevření prostoru a sofistikovanému systému ovládání odvětrávacích okének rozhodně zlepšilo, nedochází k žádným kondenzacím, pro sledování stavu krovu byl nainstalován systém na počítač napojených statických, teplotních i vlhkostních čidel. Plánované, zevně přiložené zateplení krovu se (prozatím?) nerealizovalo. Znějí-li však možná oprávněné obavy, že prostorové vyznění stavby může být zcela změněno a degradováno i několika přidanými centimetry, pak je korektní dodat, že současné prostorové, optické, estetické i historické vyznění stavby je zcela degradováno náhradou plastického, rozehraného vysokého reliéfu červených prejzů tupou plochou lepenky a doloženou původní podobu zásadně mění i břidlice.

Aby se alespoň částečně opticky rehabilitovaly popsané nenahraditelné, katastrofální ztráty v krovu, uhradila Vize 97 alespoň úpravu lepených vazníků; všechny jsme ručně zhoblovali, přizpůsobili povrchové struktuře trámů gotických, přimořili a zakonzervovali. Na komplexní průzkum a restaurování anenský krov však stále čeká.


(7) Pasport SÚRPMO, M. Vilímková, dějiny objektu, 1962; J. Muk, Stavebně historický průzkum, 2. etapa, květen 1988, SÚRPMO zpět do textu
K. Benešovská a P. Vlček, Doplňky ke stavebně historickému průzkumu, Praha 2000
(8) M. Pavala, Souhrnná zpráva k prvé etapě restaurování interiéru, Tradice, 2001
(9) J. Dvorská, L. Poláček, Dendrochronologické pracoviště v Mikulčicích v roce 1997, Zprávy památkové péče 2/99  zpět do textu
(10) Ing. Jaroslav Žák, Znalecký posudek stavu a návrh ochrany dřeva krovu a nového prkenného dvoupláště pod střešní krytinu proti škůdcům dřeva v bývalém kostele sv. Anny, Anenské nám. 2, Praha 1, 10. ledna 1995  zpět do textu

(11) J. Žák, znalecký posudek, str. 6-8  zpět do textu
(12) J. Žák, znalecký posudek, str. 3, 4, 6  zpět do textu
(13) Existenci stop po podbití publikovali J. Bláha a J. Škabrada v článku Krov kostela sv. Anny na Starém Městě v Praze, Zprávy památkové péče 5/2001, str. 132 zpět do textu
(14) Číslování jednotlivých vazeb v této zprávě a fotodokumentaci vychází z historických systémů a čísluje vazby od západní části po závěr v pořadí 1-47. Nová, při poslední rekonstrukci vložená vazba při zbytku staré valby je značena 30N. Severní a jižní stranu rozlišujeme v případě potřeby připojenými písmeny S, resp. J  zpět do textu
(15) M. Pavala, Souhrnná zpráva k prvé etapě restaurování interiéru, Tradice s. r. o., 2001, str. 38 a další  zpět do textu
(16) D. Líbal, Posouzení projektu rekonstrukce kostela sv. Anny, 1. 3. 2001  zpět do textu
(17) K. Benešovská, P. Vlček, reakce na posudek D. Líbala, březen 2001  zpět do textu
(18) Viz ing. J. Kyncl, Znalecký posudek na dendrochronologický rozbor dřevěných stavebních prvků kostela sv. Anny a sv. Vavřince v Praze, 2002  zpět do textu
(19) J. Bláha, J. Škabrada, Krov kostela sv. Anny na Starém Městě v Praze,                  Zprávy památkové péče 5/01  zpět do textu
(20) Ing. Josef Kyncl: Znalecký posudek č. 217-04/02 na dendrochronologický rozbor dřevěných stavebních prvků kostela sv. Anny a sv. Vavřince v Praze, Staré Město čp. 211/I, 2002  zpět do textu

Legenda čtvrtá – O možnosti odkladu

Nejen v rámci ankety ZPP se ozývají tvrzení, že rekonstrukce byla uspěchaná, že se mohlo v klidu počkat, až bude možné kostel funkčně propojit s přilehlou částí kláštera, že jediným ohrožením kostela bylo to, co se v něm děje, tedy rekonstrukce.

Jistě – rehabilitace celého areálu (nebo jeho ucelené části) tak, jak byla plánována někdy v 80. letech, kdy komplexní projekt zpracovával arch. Kupka, by jistě byla optimální (jiné komplexně rekonstruované areály však dosvědčují, že komplexnost ještě není zárukou bezproblémovosti, ba že někdy je tomu právě naopak…). Avšak patří tak trochu k památkářskému folklóru občasné zapomínání, že opravu musí někdo zaplatit. Je stigmatem současné památkové péče, že investora chápe téměř apriori jako nepřítele, byť je nutno jedním dechem dodat, že v mnoha případech právem – ani to však nemůže být důvodem k paušalizaci. A pokud není investorem opulentní stát, hrnoucí z ušlechtilých nezištných pohnutek do památek prostředky ze stále přebytkovějších rozpočtů (a ukažte mi takový ve světě širém…), pak se občas budeme muset smířit s tím, že investor od své investice také něco očekává a nemusí být vždy srozuměn s tím, že se počká pár let, až budou lepší jakési podmínky nebo až se dohodnou odborníci, kteří se začasté nedohodnou vůbec… To, že státní vlastnictví také není vždy automatickou zárukou úspěchu, ukazuje se sv. Annou paralelní příběh jiného odsvěceného staroměstského kostela. Kdo měl šťastnější ruku – Národní knihovna s investorem sv. Michala, nebo Národní divadlo s pronájmem sv. Anny Nadaci Vize 97?

Budiž též zdůrazněno, že se čekalo. Díky fiktivnímu „krovu typu sv. Anna“ se čekalo na konečné rozhodnutí bezmála tuším dva roky. Dodnes je doháníme. Mohlo se možná počkat ještě pět či padesát let, ale to, že kostelu „nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení“, je tvrzení přinejmenším odvážné. Já jsem v roce 2000 zaznamenal zcela jiný stav:

Jižní stěna presbytáře byla provlhlá vzlínavou vlhkostí tak, že odpadávající omítka s gotickými malbami se nedala žádným způsobem ani provizorně zpevnit. Na shnilých prknech podlahy a trámech rostly houby všeho druhu včetně dřevomorky. Barevných vrstev maleb, odkrytých v šedesátých letech, totálně zpráškovatěných, ubývalo při každém závanu průvanu z uvolněných plexisklových okenních tabulí, pokud malby nebyly zlity cementovou kaší při některé z předchozích oprav. Okny zatékalo. Opuka fragmentů klenebních žeber a výběhů se drolila před očima, mnohé bloky žeber se vlastní vahou uvolňovaly a hrozily destrukcí. O pekelném klimatu zaasfaltovaného prostoru půdy ani nemluvě – že tenkrát nikdo neprojevil obavu o osud krovu… A to jsme ještě netušili, že celý kostel je zvenčí omítnut na výztuž z králičího pletiva totálně neprodyšnou cementovou omítkou parametrů betonu, což samo o sobě představuje na opukovém zdivu časovanou bombu značné brizance.

Jistě, počkat se mohlo, ale jen za cenu dalších nenahraditelných ztrát. Což podtrhuji. Prosím vás, nemluvte o zbytečnosti či uspěchanosti rekonstrukce. Bylo pět minut po dvanácté.

 

 


Závěr kostela v roce 1979


Ambit, gotický náhrobek s rytinou jeptišky

Ukřižovaný Kristus, detail, kolem 1375


Ambit - Anežka či Kateřina?


Detail zákleku sedile v jižní zdi presbytáře


Zvětšená okna přestavby presbytáře s novodobými zazdívkami a prosklením


Malby před restaurováním


Krov v roce 1979


Krov v roce 1979


Nejstaší číslování vazeb krovu


Ukotvení krokve k nové pozednici
z opravy krovu počátkem 90. let


Detail horních hambalků


Krov přes současnou úpravou


Devastace povrchu trámu a šroubový spoj
z nedávných oprav krovu


Nejstarší okna severní stěny presbytáře


Nejstarší okna severní stěny presbytáře