Na tom pražským mostě

rozmarýna sice už neroste, ale dějí se věci. Ministerstvo kultury zveřejnilo počátkem listopadu zprávu Památkové inspekce, která konstatuje závažné nedostatky současné opravy, a to jak v rovině právní, tak realizační. Inspekce nahlas vyslovila to, na co už delší dobu částečně poukazovala laická veřejnost, které se zdál podivným zejména způsob opravy kamenného parapetu mostu – rozsah výměn kamene, optická cizorodost nových bloků a úroveň celkového řemeslného zpracování. Reakce byla okamžitá – Magistrát označil zprávu za dehonestující a urážlivou, rada konšelů přijala v tom smyslu i jakési usnesení. Autor znaleckého posudku, z něhož inspekce částečně vycházela, profesor Akademie výtvarných umění, soudní znalec, zakladatel a šéf Restaurátorské školy malířské akad. sochař Petr Siegl, byl opakovaně označen za osobu zcela nekompetentní, neb restaurátor přece nemůže stav kamene objektivně posoudit. Promiňte prosím laskavě – a kdo jiný? To už restaurátor nadále nemá být kompetentní posoudit stav předmětu, k péči o nějž je povolán a vzdělán, vyjádřit se k matérii, s kterou pracuje dnes a denně celý profesní život? Kauzy se vděčně chopila média, noviny se zahemžily palcovými titulky. Pan Komárek v MfDnes (5. 11.) vyjevil názor, že most pravděpodobně nemůže být více poškozen fušeřinou než stoletou vodou, že těžko lze uvěřit v nenapravitelnost škod v době, která se už už chystá oživit mamuta z DNA, a že buď inspekce, nebo památková péče by měla být zrušena – podle toho, kdo má pravdu. Svatá prostoto. Po mostě se prošel sám pan ministr a konstatoval potřebu citlivého restaurátorského přístupu. Přijeli experti z Řezna, kterým se to líbilo. Populární J. X. Doležal z Reflexu vyryl kudlou rýhu do vyřazeného kamene, nechal se poučit o testech Schmidtovým kladivem a mikroseizmografií, betony lpící na kvalitních vyřazených kamenech označil za neodstranitelné a nález inspekce vyhlásil za nepodložený humbuk, vycházející z neobjektivního posouzení pouhým okem, vtipně charakterizovaným jako "okometrie". Jinde jsme zvěděli, že posudek vychází z frustrace restaurátorů, že nedostali kšeft. Podlost tohoto "argumentu" nikdo neodsoudil, naopak – pan arch. Šefců mu v chatu na webu bulvárního Blesku ochotně přitakal. Jistý pan inženýr rozrušeně oznámil do kamery TV Nova, že je uražen posudkem nějakého konzervátora obrazů, čímž sám sebe usvědčil z nikoliv zanedbatelné míry neinformovanosti. Diskuse se na pár dní rozproudila též na webu NPÚ a méně na stránkách Klubu za starou Prahu, který sice zejména prostřednictvím J. Bárty připustil "drobná estetická pochybení", "snadno odstranitelná", vyjádřil však též znepokojení nad medializací "odborného problému" – což u instituce, která na medializaci památkových kauz založila – zcela legitimně – svůj raison d’être, působí poněkud překvapivě. Cui bono, komu slouží tato bratrovražedná bitva památkářů s památkáři, táže se předsedkyně klubu. Ovšem – ve chvíli zásadního ohrožení památkářské odbornosti absurdním návrhem nového památkového zákona památkové péči spor jistě neposlouží, ale je to dostatečným důvodem k tomu, abychom se tvářili, že je vše OK? Nezaměňujeme náhodou příčiny a následky? Neměla náhodou právě odborná památková péče nade vší pochybnost prokázat své kvality právě při opravě jedné z nejvýznamnějších světových památek svého druhu? Prokázala?

Muzeum Karlova mostu vposled uspořádalo debatu nazvanou pateticky Pravda o Karlově mostě, vtipně ovšem ještě před ukončením řízení o námitkách vznesených proti zprávě inspekce. Její zástupci se tím pádem pochopitelně nemohli dotyčného sedánku zúčastnit, pročež z dialogu zbylo několikero souběžných monologů, opakujících totéž – vše je v pořádku, oprava se provádí jediným možným a jediným správným způsobem, až na těch pár kosmetických chybiček, které jsou již napravovány a napraveny nepochybně snadno budou. Názory osamoceného oponenta prof. Witzanyho, který ke způsobu současné opravy léta vznáší velmi vážné výhrady, byly mnohohlasně odmítnuty. Firma Mott MacDonald, stotisícové s. r. o. zastupující Magistrát, jejíž představitel si týž den v rozhlasovém rozhovoru nebyl pohříchu schopen vzpomenout na jedinou významnější referenční realizaci krom projektu opravy mostu přes Ohři v Radešově, oznámila úmysl Památkovou inspekci zažalovat.

Z těch samých úst, která nás vždy ujišťovala o autenticitě Karlova mostu přes všechny jeho více či méně zdařilé opravy v minulosti a nezbytnou míru výměn původního dosloužilého materiálu za materiál nový, slyšíme nyní věty o tom, že vlastně o nic moc nejde, v parapetu už středověký kámen nenaleznete, byl xkrát přezděn, takže o gotice už nemůže být vůbec řeči – tak co… Pietní, konzervační způsob opravy je vyloučen – to by prý nestačili všichni kameníci, co jich u nás je, trvalo by to deset let a stálo mnohonásobně více. Pro konzervaci kamene náhle ani nemáme technologie – odborník, desetiletí podnikající v oboru vývoje a expedice organokřemičitanů, náhle prohlásí, že vlastně jsou k ničemu.

Jak se v tom vyznat. Z debat plyne žel bohu jediné – absolutní neochota strůjců současné opravy připustit jakékoli zásadní pochybení a bagatelizace těch pochybení, která částečně nepřipustit prostě nelze. Máme-li se pokusit shrnout to podstatné, pak se rýsují tři základní okruhy problémů.

Za prvé – je současný způsob provádění opravy jediný možný?

Naprosto nedovedu pochopit, že v případě Karlova mostu se apriori rezignuje na konzervaci a restaurování. Kde už jinde, proboha, bychom měli aplikovat metody co nejšetrnější k původní hmotě památky, přičemž do oné "původnosti" spadají nejen kameny gotické, ale její integrální součástí jsou i všechny historické změny. Že nejsou kapacity, čas, peníze? Nezlobte se, to je směšné. Co je u takovéto památky – a jakoukoli bagatelizaci jejího významu a autenticity, k níž nepochopitelně dochází i ze strany památkářů, je třeba naprosto zásadně odmítnout – co je prioritní? Zájmy nerušeného provozu turistů a stánkařů zaplňujících most neskonalým kýčem, nebo zájem mostu samotného? Copak někdo může myslet vážně, že pietní opravu parapetu nelze skloubit se stavební opravou mostovky a izolace? To jsme opravdu rezignovali – znovu opakuji, u jedné z nejvýznamnějších gotických evropských staveb – na nejzákladnější principy moderní památkové péče, akcentující právě co největší možnou míru pietního zacházení s dochovanou matérií? Když se realizátoři současné opravy tak ohánějí exaktními daty – nechal si někdo zpracovat věcnou, finanční a časovou rozvahu konzervační, řemeslně kompetentní, chcete-li kamenicko-restaurátorské opravy parapetu? Opravdu by tolik časově i finančně přesáhla horizont opravy stávající – připomeňme jen, že jeden metr mostu stojí v této prvé etapě cca 440 000,- Kč! Pokud je mi známo, všechny specializované – tudíž povětšinou malé – firmy byly z výběrového řízení apriori vyloučeny nastavením finančních parametrů, požadujících u účastníků tendru obraty řádově v desítkách milionů korun několik let dozadu. Není náhodou právě systém zadávání podobných akcí, který akcentuje kritéria finanční a časová na úkor aspektů odborných, jedním ze základních systémových problémů, na které dnes a denně narážíme – nejen u Karlova mostu?

Jsou opravdu argumenty prof. Witzanyho tak irelevantní a "vydiskutované", jak se tvrdí? Co je jejich podstatou – prof. Witzany říká, že obnovou neprodyšné izolace mostovky (dovolím si v této souvislosti zdůraznit, že ona tolik kritizovaná betonová deska, vložená pod dlažbu mostu při poslední opravě, není odstraňována) se v mostě uzavřou hektolitry vody nasycené solemi, která si pochopitelně bude hledat cestu ven. Nahoru to nepůjde, díky izolaci, takže veškeré odpařování půjde pláštěm mostu s nevyhnutelnými důsledky – rekrystalizací solí, vymrzáním nadměrně vlhkého povrchu kvádrů atd. – čili zvýšenou mírou degradace kvádrů mostního pláště. Co tvrdí oponenti? Že vody a solí v mostě tolik není. Nabízí se otázka, kam se tedy poděla, když do mostu desetiletí teklo a solilo se zvesela každou zimu, a proč tedy se tak s opravou izolace spěchá. Že na již hotových částech k žádnému zvýšenému vysolování nedochází – inu, je opravdu jeden rok dostatečnou dobou pro takové tvrzení? A jsme zase u těch exaktních dat – čím je podloženo? Nevím. Nerad bych znovu dráždil onoho pana inženýra, tak uraženého posudky "konzervátora obrazů", jímž na rozdíl od prof. Siegla skutečně jsem (s drobným terminologickým posunem od konzervátora k restaurátorovi, a nejen obrazů, ale též polychromovaných plastik včetně kamenných) a komentář k těmto aspektům s radostí ponechám povolanějším.

Za druhé – je opravdu míra náhrad původního (opět – nikoliv nutně gotického, ale historicky proměňovaného, integrálního a nepochybně v tomto smyslu autentického) kamenného materiálu zábradlí opodstatněná? Je použitý kocbeřský pískovec tím správným materiálem pro výměny?

Nepřehlédněme, prosím, v propuklém povyku konstataci ve zprávě inspekce, cit.: Vlastník…nezajistil průzkum kamenických značek a dalších z hlediska památkové péče důležitých detailů, nepředložil orgánu státní památkové péče návrh úprav na zabezpečení ochrany sochařské výzdoby a ploch konstrukce mostu ohrožených během stavby – nepředložil orgánu státní památkové péče dokumentaci řešící opravu kamenného zábradlí a přilehlých partií a nevyžádal si jeho závazné stanovisko rozhodnutí, zda jsou zamýšlené práce z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a za jakých podmínek lze záměr realizovat. Ve fázi realizace po rozebrání zábradlí a přilehlých částí byly kamenné kvádry tříděny na ty, které budou vráceny zpět a které budou nahrazeny kameny novými. Výběr kamenů k vyřazení byl prováděn nekoncepčně, bez podmínek stanovených orgánem státní památkové péče a ve značném rozsahu. Počet vyřazených kamenných kvádrů výrazně přesáhl množství zjištěné diagnostickým průzkumem Přírodovědecké fakulty UK v Praze, a to i přes skutečnost, že průzkumem byly navrženy k vyřazení kvádry, které nesplňovaly předimenzovaný požadavek životnosti 50-100 let.

Pomineme-li prozatím věcnou stránku, nesplnění těchto elementárních povinností (nebo si snad Památková inspekce vymýšlí?) by v každém jiném případě bylo dostatečným důvodem pro okamžité zastavení celé stavby. Nechme se překvapit, zda k němu po uzavření řízení o námitkách dojde; konečný verdikt inspekce by měl být znám každým dnem. Věcnou náplň této konstatace však nelze oddělit od okruhu třetího – je oprava parapetu kompetentní po stránce řemeslné? A nikoli vposled – jaká jsou její estetická kritéria? Pojďme se tedy projít po mostě samém.

Povšimněme si – těleso mostu je neobyčejně působivou mozaikou kvádrů pískovců žehrovických (původní gotický materiál), božanovských, hořických, které opticky spojuje jedna zásadní věc – všechny mají okrovou, měkkou barevnost. Tato barevnost – proložená tmavou šedí patin a krust a tu a tam ještě i červeným petřínským korycanským pískovcem, z něhož byl postaven most Juditin – je pro most zcela charakteristická, zásadně spoluvytváří jeho výraz a působivost i v kontextu onoho až posvátně uctívaného pražského panoramatu. A náhle se rozhodne, že z důvodů ryze utilitárních (trvanlivost) se použije kámen opticky zcela jiný. Kocbeřský pískovec je studeně šedý, tu a onde sice naleznete okrovější šmouhu, ale v míře zcela minimální. Opticky jde o materiál mostu zcela cizorodý. Trochu to připomíná situaci po povodni 1891, kdy páni inženýři chtěli dostavět zřícené oblouky ze žuly – a nebýt razantní intervence Josefa Hlávky, asi by tak i učinili.

Zjevně i realizátoři opravy onu cizorodost kocbeřského kamene trochu vnímají; prý se časem zašpiní a zpatinuje – jistě, ale jak se šedá patina na šedém kameni zapojí do dominantně okrového kontextu? To je přece zjevný nesmysl, nepočítáme-li s tím, že celý most časem zčerná jak čertův zadek. Že k tomu zatím za oněch 650 let nedošlo… A co s oním tvrdým, strojovým nařezáním bloků – chlad barvy kamene je podtržen chladem industriálního zpracování, z něhož jakýkoli pocit z dotyku lidské ruky zcela vymizel. Zde už není místo pro jakoukoli emoci z vnímání staré, mystické stavby. Zde už je jen studený racionalismus, pro který je každá nedefinovatelná emoce nepochopitelná a nežádoucí.

Na druhém poli je to prý už v pořádku, nový kámen je uměle přizpůsoben, zpatinován. Posuďte sami, jak ony šedivé čmoudíky na novém parapetu zapojují doplněk do kontextu – šedá na šedé má být rovno žluté, rovnice hodná kvadratury kruhu. Nemohoucnost oné patinace je směšná až k dojemnosti. Pokud bychom opravdu chtěli nový kámen trochu přizpůsobit kontextu, který je, opakuji, neodmyslitelným hodnotovým kritériem, nikoli jenom tím, co se jednomu líbí a jinému nikoliv, pak bychom nové kameny museli uměle kolorovat jak černobílou pohlednici po babičce, což zajisté lze pokládat za korektní metodu moderní památkové péče jen s notnou dávkou morbidně surrealistické představivosti. Tím, že v parapetu měníme až 70 % starých kvádrů za kvádry kocbeřské, přičemž pro opravu pláště prý bude (bude?) otevřen lom kamene vhodnějšího (předpokládejme tedy optimisticky, že vhodnějšího též opticky a podoba historického povrchu zůstane zachována), pak na dlouhá desetiletí dopředu zásadně a nevratně ničíme dosavadní jednotný vzhled mostu tvrdou horizontální linií, nad níž je nový šedivý parapet a pod ní původní, historicky "rostlý" povrch.

Za pozornost jistě stojí ještě dva detaily. Profesionalitu současné opravy dosti otřesným způsobem ilustrují stékance maltové – nedej bůh cementové  – břečky na původním plášti mostu pod novým parapetem a sám o sobě neuvěřitelný fakt (opět odkazuji na citaci zprávy inspekce), že plastiky mostu nejsou žádným způsobem ochráněny – ani proti prachu, ani proti nepochybně možnému mechanickému poškození. To je prostě nepochopitelné. Nebo také prohlásíme, že většinou už jde stejně o kopie, takže co…

Optické kvality kamene – a celé stavby – spoluvytvářejí struktury jeho opracování. Most je přehlídkou kamenických technik, od šalírování, přes opracování zubákem po pemrlování. Staré kvádry nesou doslova otisky rukou řemeslníků mnoha generací. Bylo jistě chybou poslední velké opravy, že – zřejmě z důvodů tehdy módního odlišování doplňků – ponechávala kameny povětšinou pouze nařezané, leč šlo o pískovec, který se do pláště mostu dík své barvě i tak docela přijatelně začlenil. Nyní se o totéž pokouší opracování nových kvádrů šalírkou, tedy kamenickým dlátem. Jeho kvalitu ponechám stranou, nejsa kameníkem, a dovolím si odkázat na posudek prof. Siegla. Kdyby jej náhodou chtěl někdo opět i v tomto punktu zpochybňovat odkazem na nekompetentnost, pak jenom připomínám, že dotyčný znalec je znalcem nikoli od stolu a dennodenní fyzická práce s kamenem, včetně dlouholetého mistrování v kamenické dílně, je jeho celoživotním údělem. Troufnu si drze tvrdit, že málokdo UMÍ pracovat s kamenem jako on. Ostatně, bylo by možná zajímavé postavit ke hrubým kvádrům se šalírkou a palicí Siegla na jedné a ty, kdo mají plná ústa promluv o jeho nekompetentnosti, na druhé straně. Pojďme si pak popovídat o nekompetentnosti jednoho či oněch… Nu, shovívavé čtenářstvo doufám promine citaci ze žargonu příslušníků cechu kamenického, kteří si mnohdy verbální servítky neberou – onen způsob, s nímž se na nových kamenech zhusta setkáváme, nazývají pojebáním. Někdy jedno slovo vydá za stránky komentářů.

 

Že prý stavba není hotová a kritika se týká rozpracovaného, nepřevzatého díla. Doufejme. Jak dlouho však ještě bude muset každý návštevník malostranské strany mostu hledět na takovéto otřesné důkazy našeho "řemeslného umu". Ozve se například profesní organizace kameníků? Nepochybně by měla. Titulky v novinách se tázaly – Zpackali kameníci opravu Karlova mostu? Nikoliv. O kameníka na mostě nezakopnete.

 

Nové kameny jsou do parapetu zasazovány zcela bez ohledu na kontext kamenů původních. Opět se rezignuje na jakákoli estetická kritéria a vítězí ryze utilitární přístup. Bagatelizované "tlusté spáry" nejsou jen důsledkem prefabrikace kvádrů kdesi; zaslechli jsme také, že k nim dochází díky vyrovnávání starých deformací (sic! – co ten most vyrovnat celý, však je trochu nakřivo…). Objevují se i mezi kameny starými, které mají být vraceny přesně na svá původní místa. Jak je to možné? Proč tam, kde byl dříve mezi kvádry centimetr, je dnes čtyřnásobek? Bez zmenšení kvádrů prostě záhada. Ale podezření z jakékoliv zmenšování kvádrů dodavatel jistě rozhořčeně odmítne. Vymýšlí si tedy inspekce, která seřezávání starých kvádrů ve svém nálezu jednoznačně konstatuje? Záhada tedy zůstává. Avšak jen do chvíle, než si na ještě nezaspárovaném parapetu povšimneme jejich evidentě seříznutých hran. Beton prý nelze jinak odstranit – kvůli opatlání betonem se vyřazují i kvádry včetně prapůvodního žehrovického pískovce, u nichž i opravci připouštějí, že ještě nejsou tak úplně k ničemu. Poučení novináři, jako J. X. Doležal v již citovaném článku v Reflexu (47/2008), podobný nesmysl ochotně přijmou a kategicky prohlásí za fakt. Vyřazené kvádry prý nelze znovu použít. Je to odpad. Co na tom, že mezi odpadem je i kvádr z mostu ještě Juditina... Beton nelze odstranit, neb je tvrdší kamene. Nelze? Ale samozřejmě, že lze. Chce to jen tři podmínky – vůli, um a čas. Ani jedna z nich není splněna. Jak je to se zámky, jimiž byly kvádry původně provázány? Na nových kvádrech je nevidíme. Na starých jsou zachovány? Jak by mohly? Nevzniká namísto provázaného celku jakási skládačka volně do malty ložených kamenů? Důsledkem brutálního rozebírání parapetu (jinak to ale nejde, kvůli cementům!) pak jsou i nové defekty na starých kamenech, které se buď zaplácnou spárovací maltou, nebo nechají být – tmely by prý nedržely a firma má záruku 30 let.

Spáry jsou za mokra rozpatlávány do struktury okolního kamene. Co dodat – každého řemeslníka, který by vám podobně pojednal podezdívku chatky na Sázavě, byste museli hnát holí. Na Karlově mostě je to v pořádku.

Takováto, odpusťte, pseudořemeslná zvěrstva, se pak na informační ceduli vydávají za restaurování. Ale ano, zvětšete si kliknutím vedlejší obrázek. Termíny stavba či oprava mostovky jsou v anglickém textu důsledně překládány jako restoration. Totální, do nebe volající zmatení slov a jejich obsahů. A opět poučený novinář, pro kterého oprava, rekonstrukce, konzervace, restaurování jedno jsou, opatří fotku stavebního přístřešku na mostě popiskem: Pod přístřeškem na polovině mostu pracují restaurátoři (Reflex 47, str. 6). Kdyby to byla pravda, jako restaurátor bych už nadosrmrti hanbou chodil kanály. Naštěstí není. To je, milý pane J. X. Doležale, jako kdybyste napsal, že pod střechou Little Hanoie vyhořely butiky našich designérů.

Že prý od osmého pilíře se již chyby napravují. Ano, spáry už nejsou tak úděsně řvavě bílé. Toť vše. Jiných změn nevidět. Rozsah výměn kvádrů, který oproti původnímu předpokladu narostl na více než dvojnásobek a dosahuje už děsivých 70 %, je také zdůvodňován nutnou pevností kvádrů ve staticky namáhané mostní konstrukci. Jaksi "pro jistotu" se tak vyřazují i kvádry, které jsou i při testech Schmidtovým kladivem takzvaně "na hraně" – jinými slovy, ještě jsou vyhovující. Ach ano, argument jistě vemlouvavý – na mostě přece nelze riskovat, co kdyby spadnul. Ale prosím – mluvíme o parapetu! Co nesou jeho kvádry? Akorát samy sebe a občas usednuvšího znaveného turistu.

Řemeslná nemohoucnost a ohavnost probíhající opravy nemilosrdně vynikne při porovnání stavu, který je opravován (vlevo) s výsledkem této opravy (vpravo). Kochejme se chvíli bez dalších štvavých komentářů… Lze se jen nesměle tázat, jakým způsobem budou tyto defekty napraveny, jak jsme ujišťováni. Seříznuté kvádry se zase nastaví? Spáry se natřou? Ulámané hrany přirostou? Nebo se parapet znovu rozebere a sestaví lépe? Jak, když evidentní úbytky starého materiálu jsou nevratné. Disponuje snad dodavatel nějakou zázračnou merlinovskou technologií, navracející ohlodané kvádry do původního stavu a velikosti? Památková inspekce má naprostou pravdu, konstatuje-li NEVRATNÉ poškození mostu. A čerta záleží na tom, zda ten který poničený či rovnou v písek obrácený kvádr byl starý 40, 120, 300 nebo 700 let. VŠECHNY byly integrální historickou součástí gotického mostu a základní povinnost kulturního státu a jeho památkové péče byla VŠECHNY, kde to bylo jen trochu možné, za každou cenu zachovat. Na základě průzkumu jednak petrografického, jednak podrobného stavebně-historického, jednak restaurátorského. Současné chyby nelze napravit, lze je už jenom zmírnit. K tomu by ovšem byla nutná pokora a sebereflexe těch, kteří tento stav připustili. Namísto toho se řinčí zbraněmi a vyhrožuje žalobami. Jediným poraženým zůstává most.

V debatách posledních dnů se dalo zaslechnout volání po obnově mostecké kamenické huti, která by průběžně zajišťovala údržbu a dílčí opravy mostu. Představa zajisté ideální. Jen se trochu obávám, že poněkud nereálná. Má-li současný dodavatel za most třicetiletou záruku, pak to znamená, že po třicet let nemůže nikdo jiný na most ani sáhnout, aby tato záruka nepozbyla platnosti. A bude zajisté velmi půvabné sledovat, jakým způsobem se bude v případně uplatnění záruky posuzovat, zda to či ono konkrétní poškození kamene je důsledkem špatného pracovního postupu, špatného projektu (vztahuje se záruka i na případné projekční, koncepční chyby?), či je důsledkem přirozeného stárnutí materiálu. Třicetiletá záruka sice zní na první poslech pěkně, ale v zásadě se může jednat jen o líbivou proklamaci s minimálním praktickým dopadem a řadou druhotných negativ. A pokud se stává argumentem pro nadměrné výměny původního materiálu, pak první z těchto negativ už máme na stole.

Jeden z diskutujících na webu NPÚ napsal, že touto akcí dosedla česká státní památková péče až na samotné dno. Lze se velmi oprávněně obávat, že má úplnou pravdu. Doufejme jen, že dno je skalnaté a lze se od něj odrazit; v rybničním bahně lze uváznout natrvalo.

Listopad 2008
Text a foto Martin Pavala

P.S. Jiným z diskutujících na webu NPU jsem byl obviněn z "pečlivého výběru fotografií", patrně tedy neobjektivně účelového. Jistě. Výběr fotografií má ilustrovat popsaný stav, nikoli zdokumentovat celý most. 4. prosince publikoval sever Aktuálně.cz část z fotodokumentace Památkové inspekce. Posuďte sami…