souhrn důvodů pro zřízení restaurátorské komory

 

• Zřízení komory NENAHRAZUJE kontrolu státu nad restaurováním kulturních památek, ale zásadně ji DOPLŇUJE odbornou oborovou platformou, a to v rozsahu, který NEMŮŽE být součástí památkového zákona.
  
  
• Nový PZ musí stanovit podmínky pro restaurování kulturních památek v podstatně širším a kvalitnějším rozsahu než současný, ale NEMŮŽE se zabývat výkonem restaurátorské činnosti obecně; to přísluší samostatné právní normě, stejně, jako je tomu u VŠECH ostatních svobodných povolání vyjmutých ze živnostenského zákona (komory architektů, patentových zástupců, lékařů etc.)
  
  
• Samostatný zákon o restaurování  (komoře) nedrobí právní řád, ale naopak SJEDNOCUJE dnes rozdrobené, vágně nebo vůbec definované podmínky pro restaurování, a to z hlediska výkonu činnosti, nikoli z hlediska právní kvalifikace artefaktů, které jsou předmětem restaurování, jak je tomu dosud. Odstraňuje tak absurdní situaci, kdy je samostatně upraveno restaurování kulturních památek (PZ), samostatně restaurování výtvarných děl, která nejsou kulturními památkami, ale jsou uložena ve sbírkách muzeí a galerií nebo se jedná o předměty kulturní hodnoty (ŽZ, vázaná živnost) a do třetice nejasná a sporná volná živnost „opravy a údržba předmětů kulturní povahy“. Restaurátor tak musí, aby svoji činnost vykonával zcela legálně, mít vedle oprávnění MK i další dva živnostenské listy, což je nadále nepřijatelné a nesmyslné, neboť de facto restauruje stále totéž, tedy výtvarná díla.
  
  
• Současný systém udílení oprávnění k restaurátorské činnosti se – přes dílčí změny – za téměř dvě desetiletí své existence neosvědčil a výraznou mírou se podílí na zhoršení kvalitativní úrovně restaurování u nás. Odborná složka je suplována činností poradní komise, která není zakotvena žádným obecně závazným právním předpisem, stanovená kritéria pro udílení oprávněná jsou nedostatečná, systém je neprůhledný a nekontrolovatelný, postrádá zpětné vazby, rozhodování MK je dlouhodobě nekonzistentní, těžko předvídatelné, podléhající měnícím se výkladům vágních předpisů i politickým tlakům, MK není stanoviskem odborné komise nijak vázáno, udílení licencí není vůbec harmonizováno se studijními programy VŠ, posuzování prací probíhá pouze na základě dokumentací, což nemůže být nikdy dostatečné ani objektivní. (Dokumentace jsou navíc omezeny nesmyslně krátkým časovým limitem.) Odborná restaurátorská veřejnost tento systém zásadně odmítá a není důvodu se domnívat, že v postatě technická novela, vyplývající ze zatímních podkladů pro přípravu nového PZ, na tom něco podstatného změní. MK jako úřad státní správy nikdy nemůže disponovat odbornou kapacitou nutnou pro objektivní posuzování restaurování a nemůže garantovat v odborné rovině výkon restaurátorské činnosti. Jeho působnost je navíc omezena pouze na kulturní památky.
  
  
• Zřízení Komory restaurátorů by bylo v každém případě výrazným kvalitativním přínosem jak pro celou oblast památkové péče, tak i pro péči o umělecká a uměleckořemeslná díla a předměty kulturní hodnoty v celém jejich širokém spektru, bez ohledu na jejich současnou právní kvalifikaci.
  
  
• Zřízení Komory odpovídá progresivním oborovým trendům v EU, a to jak důrazem na stálé zvyšování kvalifikace restaurátorů (viz např. závěry IV. zasedání ENCORE v r. 2003 Toruni, kvalifikační požadavky E.C.C.O.), tak institucionálně. Restaurátorská komora (zřízená na základě návrhu zákona české Asociace restaurátorů) funguje již více než desetiletí na Slovensku, další země postupně rovněž přistupují k systémům profesních akreditací na podobném základě (například Národní rada pro restaurování ve Velké Británii).
  
  
• Variant věcného řešení je více, dvě jsou základní:
  1) Zřízení Komory restaurátorů jako odborné platformy s plnou profesní samosprávou, s povinným členstvím a svěřením jí přístupu k výkonu restaurování,
  2) zřízení Komory restaurátorů zákonem jako odborné platformy s omezením přístupu k výkonu restaurování jejím prostřednictvím; oprávnění k restaurování kulturních památek by mohlo nadále vydávat MK na základě zákonem definované odborné participace Komory (podobně Živnostenské úřady pro živnosti).
  
  
• Obě varianty počítají s podstatnou účastí státní památkové péče při posuzování restaurátorských prací včetně udílení oprávnění; role státu se nijak nesnižuje, ale celý systém se výrazně zkvalitňuje.
  
  
• Z variant návrhů věcného řešení lze jednoznačně doporučit zřízení Komory samostatným zákonem (jako všechny ostatní organizace podobného typu u nás), s povinným členstvím a přenesenou působností orgánu státní správy v oblasti povolení k restaurování.
  
  
• Rozhodně doporučujeme takovou specifikaci restaurátorských specializací, která bude více vycházet z charakteru výkonu té které restaurátorské činnosti, nikoli pouze z materiálové struktury restaurovaných předmětů, jak je tomu dnes (viz Třídník restaurátorských prací). Zásadní pozitivní posun oproti současnému stavu představuje i skládání odstupňovaných akreditačních zkoušek a odstupňování příslušných kvalifikačních požadavků v závislosti na hodnotové klasifikaci restaurovaných předmětů – opět lze poukázat na závěry zasedání ENCORE nebo systém ve Velké Británii. Rozsahem specifikace restaurátorského oprávnění a jediným subjektem, který by oprávnění vydával jak pro kulturní památky, tak pro sbírkové předměty a předměty kulturní hodnoty, by byla řešena věcně nesmyslná nutnost být vedle oprávnění k restaurování MK držitelem i živnostenského listu, chce-li restaurátor soustavně kromě kulturních památek restaurovat obdobné předměty, které nejsou kulturními památkami, přestože tyto předměty jsou reálně zcela identické (např. obraz jako movitá památka / obraz jako sbírkový předmět).
  
  
• Teprve zákonem o Komoře by byla precizně upravena práva a povinnosti restaurátorů v celém restaurátorském procesu, a to na základě profesního Etického kodexu, jehož dodržování by bylo pro členy Komory povinné, potažmo odborně i právně vymahatelné. Teprve zákonem o Komoře (a Etickým kodexem) by byly jasně specifikovány obecné podmínky výkonu restaurátorské činnosti (oprávněné fyzické osoby, spolupráce, restaurování prostřednictvím právnických osob atd.) včetně celé řady absentujících praktických aspektů (pojištění restaurátorů apod.). Vytvořil by se i předpoklad pro případnou samostatnou právní úpravu veřejných zakázek pro restaurování, která by zohlednila u této vysoce odborné činnosti i jiná kritéria výběru než finanční a časová, jak je tomu v drtivé většině případů dnes (odkazujeme na obdobu architektonických soutěží).
  
  
• Zřízením Komory by se konstituovala i vrcholná odborná autorita a konzultační platforma pro restaurátory i památkovou péči. Odbornost restaurátora je v rámci památkové péče nezastupitelná. Restaurátory není možné chápat jen jako „dodavatele prací na památkách“, ale jako partnery v procesu péče o památky. Multidisciplinární spolupráce v procesu restaurování (restaurátor – kunsthistorik-památkář – přírodovědec) musí být partnerská, každá z participujících profesí v ní má vymezenou roli.
  
  
• Systém, v němž restaurátoři participují na tvorbě podmínek pro restaurování i na procesu odborného ověření kvality restaurovaných děl, v současné době neexistuje.
  
  
• Pracoviště NPÚ (natož orgány památkové péče) nemohou (a zřejmě nikdy nebudou moci) disponovat odborníky (restaurátory) pro jednotlivé restaurátorské specializace; tím jsou zásadně limitovány jejich možnosti objektivního výběru, sledování a posuzování celého spektra restaurátorských prací z odborného restaurátorského hlediska (nikoli z hlediska dodržení stanovených obecných památkových podmínek). Pouze Komora může v tomto smyslu poskytnout památkové péči dostatečný a objektivní „odborný servis“.
  
  
• Zřízení komory neklade žádné nároky na státní rozpočet, na rozdíl od jakéhokoliv posílení kapacit MK, nezbytných tehdy, měla-li být zkvalitněna jeho činnost v oblasti restaurování kulturních památek a jeho kontroly.

 

listopad 2007

Za Konzultační centrum pro restaurování při Akademii výtvarných umění
Martin Pavala, akad. mal.